Benjamin Rosenbaum: Ten, jenž přijímá vše nové

Czech translation by Robert Hýsek

 

***

Benjamin Rosenbaum se českým čtenářům poprvé představil povídkou „Pusťte hodiny“ v úvodním čísle obnovené české edice magazínu F&SF. Když jsem tu povídku pro magazín vybíral, byl jsem si jist, že jsem narazil na slibného spisovatele a už tehdy jsem si přál, aby byl přítomen v mé druhé antologii. Po krátkém jednání se vstřícným autorem jsem zvolil neméně originální povídku „Ten, jenž přijímá vše nové“. Narozdíl od té předchozí se odehrává v mimozemském prostředí, ale obě mají společný silný sociální podtext a hrdiny, kteří se bouří proti zavedenému pořádku a touží po změně. Pokud půjde vše dobře, objeví se již brzy v českém překladu další Rosenbaumovy svěží a nápadité příběhy a já jsem rád, že i díky tomu mohou v poslední době čeští čtenáři sledovat rozvíjející se kariéru nadějných spisovatelů fantastiky. Sám jsem zvědav na autorův románový debut, i když ani on sám si není jist, kdy svůj románový debut dokončí. Pro science fiction žánr je Rosenbaum skvělým přínosem a lze doufat, že je pouze na počátku skvělé literární kariéry.

***

 

Slunce žhnulo a vůz se otřásal a skřípal. Vrú se krčil u pánova baldachýnu, kožíšek měl celý propocený. Jeho Ghennungové mu lezli po těle a hledali v kožichu stín. Kdykoli se jeden z nich pustil a přerušil tak spojení, Vrú pocítil náhlou ztrátu vzpomínek. Jako by mu někdo utrhl končetinu.

            Nebylo to poprvé, co se musel zamyslet nad tím, jak je chudý. Měl pouze pět Ghennungů. Tři s ním byli od narození, jeden byl prvonošeným Ghennungem jeho otce a nejstarší patřil jeho otci a předtím i jeho dědovi. Jednou se stalo, že oba starší Ghennungové zároveň vytáhli své tesáky z jeho těla, aby se přesunuli na jiné místo na břiše, a v tu ránu přišel o šedesát let vzpomínek na opracovávání kamene, na milování s babičkou a maminkou, na trable učňovských let a na obavy ze soubojů. Byl to zvláštní pocit, pamatovat si jen dvacet let života svého těla. Zatočila se mu z toho hlava.

            „Ohavný den,“ prohlásil Chankriterkví, prastarý bohosochař, který ležel na voze rozvalený na hromádce kožešin pod baldachýnem. Máchl klepetem. „Ohavné slunce. Chlapče, v karmínové lahvičce je chladivý olejíček. Namaž mě trošku, a opovaž se ho vybryndat!“

            Vrú našel olejíček a natřel jím pánovo staré tělo. Chankriterkví byl celý napuchlý a na mnoha místech olysalý. Páchl jako mrtvola rozkládající se na slunci. Vrúovy packy se zachvěly hnusem, kdykoli se pánova těla dotkly. Pán umíral, a po jeho smrti Vrú přijde o veškeré jistoty.

            Kolem krku měl Chankriterkví, stejně jako Vrú, pověšenou na koženém řemínku Krásou se kochající: baculatou, sametově hladkou, smějící se bohyni z tvrdého šedého kamene, na níž tancovalo sedmadvacet mrňavých Ghennungů. Obě sošky vytesal Chankriterkví. Zvláštní – bohyně krásy, a nechá se stvořit takovým odporným, odulým tvorem!

            Chankriterkví náhle otevřel krví podlitá očka. „Nejsi bohosochař,“ zaskřehotal.

            Vrú radši ani necekl. Čímpak se provinil? Pán byl ješitný – že by mu neušlo, jak si ho Vrú oškliví? Co když ho teď pošle s hanbou zpátky domů k otci pást pavepře? A Vrú zůstane navždy starým mládencem – a bude doufat, že se najde neteř, která se nad ním slituje a přijme pár jeho vzpomínek?

            „Víš, díky čemu jsme dobyli tahle území?“ zeptal se ho pán. Odhrnul závěs a ukázal na rudá, sežehnutá skaliska všude kolem vozu.

            „Bitvu s Bezbožnými jsme vyhráli, protože jsou nám nakloněni bohové,“ zarecitoval Vrú.

            Chankriterkví si odfrkl. „Nejde o to, že jsou nám nakloněni bohové, ale o to, že my jsme nakloněni bohům.“

            Tomu Vrú nerozuměl, a tak se sehnul, aby pána namasíroval. Chankriterkví však klepetem odstrčil jeho packy a se zafuněním vstal. Upřel na Vrúa znechucený pohled.

            Vrú si uvědomil, že cvaká klepety, a přinutil se přestat. Pán si ho prohlížel – ukládal do paměti Ghennungů, jež brzy předá ostatním tovaryšům, každé Vrúovo zachvění.

            Vrú se zvedl ze země. „Pane, jednu věc nechápu.“

            Chankriterkvímu zajiskřilo v očích – buď v něm Vrú probudil zájem, nebo podezření. „Ptej se.“

            „Jak mohou být Bezbožní bezbožní?“

            Pán se zamračil.

            „Nechápu, jak se může někdo, kdo nemá boha, nezbláznit, když dostane nové Ghennungy?“ Vrú si dobře pamatoval den, kdy přijal Krásou se kochající za svou osobní bohyni, jejíž uctívání mělo dát jeho životu řád. Když lékaři ve Velké podzemní síni šetrně sundali Ghennungy z otcova vychládajícího těla, přál si zůstat dítětem, aby si nemusel volit boha. Ale kněz ho přísně poučil, že bez boha je člověk pouze zmatenou směsicí vzpomínek. Každý z jeho Ghennungů by byl věrný někomu jinému, měl by jiné touhy a názory, a on sám by pak byl jejich konfliktem zmítán jako malá kocábka ve stoleté bouři.

            „Vida, jak je můj učedník ctižádostivý,“ zašeptal Chankriterkví. „Jeho pán je starý a slabý. Možná by měl učedník zaujmout jeho místo ve vrchní válečné radě. Možná by měl být zasvěcen do tajemství naší války s Bezbožnými...“

            „Pane, nechtěl jsem...“

            „Bezbožní si Ghennungy nevyměňují,“ oznámil Chankriterkví.

            „Cože?“

            „Možná leda v hodně mladém věku,“ řekl Chankriterkví a rozhodil packama. „Nebo si možná prostřednictvím jakýchsi zmrzačených Ghennungů předávají jen určité dovednosti. Nevíme to jistě. Každopádně když někdo z nich zemře...“ Odmlčel se a sledoval, jak na to Vrú zareaguje. „Ostatní jeho Ghennungy zničí. Proto je v bitvách porážíme. Jejich nejlepší válečníci nejsou o nic starší než jejich těla.“

            Vrú pocítil nával nevolnosti, do úst mu vhrkly hořké, páchnoucí šťávy z žaludku. Bezbožní se po smrti svých těl úmyslně vraždí!

            „Má-li ctižádostivý učedník čas naslouchat mým slovům, vysvětlím mu, proč není bohosochařem,“ pravil Chankriterkví. Poklepal klepetem na Krásou se kochající zavěšenou okolo Vrúova hrdla. „Dělat kopie bohů, aby na ně lidé nezapomněli a nezešíleli, to nic není. Nastal čas, abys vytesal nového boha, stejně jako jsem já kdysi vytesal Odvážně spravedlivého a stejně jako můj děd vytesal Krásou se kochající.“ Uvelebil se na kožešinách a zavřel oči. „Bude to monumentální dílo na počest svátku Hrš. Použiješ na něj ten nový zelený kámen.“

            Vrú tiše sledoval, jak pán usíná. Slyšel tlukot vlastního srdce.

            Žádnému ze svých tovaryšů dosud Chankriterkví nedovolil stvořit boha, dokonce ani Turmkovi. Proč chce takový úkol svěřit učedníkovi? Aby zahanbil a rozhněval tovaryše – a tak potrestal nedočkavost, s jakou dychtí po jeho smrti? Nebo že by snad byl natolik přesvědčen o Vrúově talentu?

 

***

 

V nově vyhloubených šachtách pracovali Nemajetní, dobývali z masívu zelený kámen. Kvůli horku měli oholené kožichy. Mnozí z nich měli z kutání kamene zakrvácená klepeta. Vrú se jim snažil vyhýbat pohledem. Tolik Nemajetných pohromadě bylo k vidění málokdy. Měli silná, svalnatá těla... bez Ghennungů. Byl na ně příšerný pohled, ale zároveň ho jejich obnažené kůže čímsi přitahovaly, asi jako pláň čerstvě napadaného sněhu.

            V šedé skále se třpytil zelený kámen. Chankriterkví celý den ječel na předáka. Co tady dělají ti Nemajetní idioti? Jsou tak zabednění, že se hodí leda na práci ve starých lomech, na těžbu starého šedého kamene. Tenhle nádherný zelený kámen, do kterého bude možno vytesat tolik detailů – dokonalý kámen pro bohy, který vyhráli s Bezbožnými –, se ze skal dobýval obtížně, a Nemajetní nebyli schopní naučit se, jak na to. Každý větší kus se jim podařilo rozbít.

            „Jsou k ničemu! K ničemu!“ vřeštěl Chankriterkví. „Proč neseženeš nějaké opravdové lidi?“

            „Tohle je těžba kamení,“ namítal tvrdošíjně předák. „Opravdoví lidé by takovou práci nevzali, svatý otče.“

            „Vrú! Ty budižkničemu! Nestůj tady jako Nemajetný!“ Pánovi se zlostně zablesklo v očích. „Přiveď mi tamtoho,“ ukázal na obrovité tělo Nemajetného, který opodál tupě otesával kamenný blok a každým úderem klepete rozštípl drahocennou pecku zeleného kamene vejpůl.

            Vrú odvedl tvora za pánem. Byl zcela krotký – stačilo se jemně dotknout klepetem jeho podivně holé kůže. Za chůze mírně funěl. Klepeta měl rozbitá a vypadal hladově. Vrú toužil obejmout jeho silné tělo svýma packama a zašeptat mu do ucha něco konejšivého... Snažil se tyto šílené, hloupé myšlenky ignorovat.

            „Přistrč ho blíž,“ zakrákal Chankriterkví.

            Vrú ho přinutil pokleknout vedle pána. Že by se mu pán chystal něco pošeptat? Co má asi v plánu?

            Zatímco předák zlostně přeskakoval z nohy na nohu, Chankriterkví přitiskl svá stařičká klepeta k jemnému chmýří na krku Nemajetného. Nemajetný smutně, bázlivě opětoval jeho pohled. Chankriterkví zachrčel námahou, stiskl klepeta a proťal mu kůži na šíji. Nemajetný sebou škubl, otřásl se a vydal pronikavý výkřik. Předák se zaklením vyrazil vpřed. Ozvalo se cvaknutí a hlava Nemajetného se odkutálela pryč. Jeho tělo se zhroutilo na zem a zalilo Chankriterkvího krví.

            Předák se neovládl a vyjekl: „Zbláznil jste se?“ Vzápětí ho polila hrůza. Klesl na zem a zaryl tvář do prachu. „Odpusťte, Svatosti...“ kvílel.

            Pán se uchechtl. Patrně ho potěšilo, že jeho stará klepeta stále ještě dokážou zabít. Zase je sklapl. Krev Nemajetného byla černá. Zakabonil se. „Sežeň nějaké opravdové lidi,“ poručil. „Tyhle zrůdy nadělají víc škody než užitku.“

            Vrú se vyzvracel do prachu.

            „Na svou sochu potřebuješ neporušený kámen, hlupáku!“ okřikl ho pán. „A teď mě očisti.“

 

***

 

Zelený kámen byl učiněný zázrak. O měsíc později, za jasného dne, kdy se kotouče mlhy plazily při zemi a stoupaly k obloze bez mráčku, stál Vrú v sochařské jámě u Chankriterkvího ubikací před monolitem přineseným z kamenolomu. Tesat do takového kamene bylo jako opojný sen: kámen mu pod klepety a pod kladivem a pilníkem, které držel v pacce, jenom kvetl.

            Posledních pár týdnů se vracel na ubytovnu jen kvůli večeři a spánku. Tahle práce byla něco úplně jiného než pouhé vytváření kopií bohů. Chankriterkví měl pravdu: až doteď nebyl bohosochařem, jen pouhým imitátorem. Ale nyní pod jeho klepety vznikal zbrusu nový bůh.

            Když se Vrú zahleděl na nového boha, připadal si, jako by na sobě měl tisíc Ghennungů s pamětí tak starou, jako mají věštečtí Ghennungové. On sám, jakožto devátý syn chudého stavitele hradů, by se nikdy neodvážil vytesat něco tak šokujícího a opravdového. Skrze něho tvořil bůh, a nebyla to Krásou se kochající. Byl to nový bůh, kterého znal jen on sám a který prostřednictvím jeho klepet vdechl život kusu zeleného kamene.

            Rozhodl se, že se bůh bude jmenovat Ten, jenž přijímá vše nové. Byla to děsivě nádherná socha. Představovala postavu bez Ghennungů – jako by to byl nějaký Nemajetný nebo zločinec poslaný do vyhnanství –, která se skláněla ke Ghennungovi stojícímu na zemi, aby ho něžně pohladila svým klepetem. Vrú věděl, že v příštím okamžiku ona bytost uchopí Ghennunga a přivine si ho k hrudi, a Ghennung do ní zaboří své tesáky, najde žíly a nervy a do vědomí bytosti se bleskově vtiskne opojná směs vzpomínek, jež vytvoří její první myšlenky a její novou identitu.

            Vrú se podíval na své packy. Třásly se. Nepřipadal si unaveně – bylo mu spíš do zpěvu. Ale naposledy odpočíval před devětadvaceti hodinami. Nemohl si dovolit udělat chybu.

            Zahalil boha kusem sukna a vydal se po cestičce k ubytovně. Jakmile opustil sochařskou jámu, vliv boha pohasl a do všech končetin se mu rozlila únava. Sotva udržel klepeta nahoře.

            Když procházel prázdným pavilónem s termálními vřídly, pohnul se před ním stín. Strnul. Ze tmy se ozývalo chraptivé oddechování.

            „Kdo je tam?“ zeptal se.

            Na světlo vystoupil tovaryš Turmka.

            Vrúovi se ulevilo. „Tys mě teda vylekal, Turmko!“ vydechl. Hned jak promluvil, všiml si, že Turmka nemá kolem krku Krásou se kochající, nýbrž Odvážně spravedlivého, boha válečníků. „Co tady...?“

            Tovaryš k němu vrávoravě přistoupil. V očích měl zvláštní, prázdný výraz. Že by byl opilý? „Jak se daří, Vrú?“ zeptal se. „Jak pokračuje práce?“ Cvakl klepety a vzápětí sebou trhl, jako by ho to samotného překvapilo.

            „Jsi v pořádku, Turmko?“ zeptal se Vrú a o krok ustoupil.

            „To je od tebe milé, že se ptáš,“ odvětil Turmka a připotácel se ještě blíž. Vrú couval do zahrady pavilónu. Turmka byl sice menší postavy než on, ale byl dobře živený a za léta bohosochařství si vypěstoval slušné svaly.

            „Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ začal Vrú. „Až náš pán, ehm, zemře, byl bys ochoten přijmout mě do učení, Turmko? Rád bych...“

            Turmka se hlučně, hrozivě rozesmál. Předklonil se, přitiskl si klepeta k očím a chvíli se otřásal smíchy. Pak vzhlédl.

            „Všichni půjdou k tobě,“ řekl.

            Vrú zamrkal.

            „Chankriterkví to říkal Mistru pěvci. Náhodou jsem je zaslechl. Převezmeš všechny jeho Ghennungy. Nechce, aby se jeho vzpomínky rozředily a rozptýlily mezi tovaryše, respektive tvrdí, že to nechce Krásou se kochající.“

            „Turmko, to je šílenství. Nemám k tomu vlohy...“

            Turmka prudce rozevřel klepeta. Byla čerstvě nabroušená a naleštěná. „Vlohy! Ty pitomče! Chankriterkví si tě nevybral kvůli nějakým vlohám, ale kvůli tvým pěti nanicovatým Ghennungům a slabošské, poddajné povaze. Chce žít dál, o nic víc mu nejde! Tvoje vzpomínky mu nebudou na překážku!“

            Turmkova pravá noha sklouzla dozadu, packama si přikryl Ghennungy na prsou. Tenhle postoj Vrú kdysi viděl u svého bratra Viruarga, když cvičil. Byl to postoj válečníka.

            „Turmko...“

            Jakmile Turmka zaútočil, Vrú uskočil, ale bohužel příliš pozdě – špička klepeta mu prořízla kůži na boku. Vrú naposledy bojoval jako malý chlapec, když na hliněném hřišti hráli thakku. Hluboko se předklonil a vyrazil kupředu, přičemž dával pozor na Turmkova klepeta a snažil se do něj narazit celým tělem. Ale Turmka se vytočil do strany a oběma packama prudce zasáhl Vrúovy ušní vějíře. Vrúovi se podlomily nohy a v poryvu bolesti se skácel k zemi.

            Turmka nebojoval jako amatér: určitě si půjčil nebo pronajal Ghennungy od nějakého válečníka. Nebyl opilý. Jeho skelný pohled byl způsoben tím, že se ještě nesladil s novými Ghennungy, že byl zmítán vnitřním konfliktem. Nicméně měl jasno v tom, že chce Vrúa zabít.

            „Vstaň, Vrú,“ vyštěkl Turmka hlasem válečníka, hlasem následovníka Odvážně spravedlivého, jenž chce protivníka zabít se ctí. A pak dodal mírnějším hlasem, hlasem tovaryše, který poučuje mladšího učedníka: „Skoncuju s tebou rychle.“

            Vrú cítil, jak ho zaplavuje vyčerpání, jak jeho svaly úpí únavou. Bylo mu jasné, že když bude křičet o pomoc, Turmka ho zabije dřív, než ho někdo uslyší. Slyšel, jak se Turmka opatrně sune pískem k místu, kde ležel. Bohyně, prosím, pomoz mi, modlil se.

            Ale nakonec mu nepomohla Krásou se kochající – patrně to byl onen nový bůh, Ten, jenž přijímá vše nové, který chtěl být vytesán, protože se stalo něco, co by Vrúa samotného nikdy nenapadlo a co by sám nikdy nedokázal. Ten, jenž přijímá vše nové zvedl Vrúovo tělo ze země, mrštil jím proti Turmkovi a Vrúovo klepeto vystřelilo k Turmkově hrdlu a přeřízlo řemínek, na kterém měl Turmka pověšeného Odvážně spravedlivého. Turmka, ocitnuvší se bez boha, zaječel. Vrú vzal boha ze země a odhodil ho do tmy lázeňského pavilónu. Turmkova klepeta se ještě ohnala po Vrúovi, ale jeho tělo už se otočilo a odpotácelo se za svým bohem. Vrú pelášil ke svému pánovi.

 

***

 

Vrú se vrátil po týdnu půstu v den svátku Hrš. Byl zesláblý, ale připadal si očištěný a připravený na to, co ho čekalo. Až bude Ten, jenž přijímá vše nové odhalen, jeho rodina konečně získá čest.

            Usedl na pódium vedle Chankriterkvího. Před nimi stála socha, zakrytá kusem sukna. Vrú se nemohl dočkat, až ji spatří, ale musel si počkat na slavnostní odhalení. Najednou mu došlo, co vlastně lidé uvidí – Nemajetného či zločince v roli boha, který sahá po zakázaném Ghennungovi! Kdyby sochu nestvořil sám bůh skrze jeho klepeta, taky by ho pohled na ni vyděsil. Zachvěl se – co když v tom nikdo neuvidí zásah boží vůle? Co když zplodil kacířské dílo? Snažil se soustředit na Krásou se kochající, aby s její pomocí našel svůj střed, jako když hrnčíř tvaruje hlínu na hrnčířském kruhu. Ale hlavou mu vířily podivné výjevy. Svalnatí, roztomilí Nemajetní opracovávající zelený kámen... krvavá hlava, kutálející se pískem kamenolomu... Bezbožní a jejich zvláštní, kruté zvyklosti... Představoval si, jak jim Nemajetný, jehož sochu stvořil, kyne na pozdrav. Seděl strnule, pohroužen do prapodivných myšlenek, dokud nepřišel čas odhalit sochu.

            Předvolal ho kněz. Vyskočil z místa a doškobrtal přes pódium k soše. Diváci zvědavě natahovali krky. Několik z nich tlumeně okřiklo svoje děti. Všichni ztichli. Když uchopil sukno a stáhl ho ze sochy Toho, jenž přijímá vše nové, lidé vykřikli úžasem.

            Jenomže to nebyl Ten, jenž přijímá vše nové.

            Šlo o tutéž postavu, tentýž blok zeleného kamene, který s takovou láskou otesal. Ale do těla sochy byly zřetelně vytesány boule Ghennungů. Bylo jich sedmnáct, nové číslo pro nového boha. A natažené klepeto nehladilo padlého Ghennunga – místo toho drtilo v plamenech miniaturního vojáka Bezbožných.

            V kameni byl patrný smělý, plynulý rukopis Vrúova pána.

            Lidé aplaudovali. Vrú se otočil na Chankriterkvího.

            Na pánově čelisti hrál spokojený, shovívavý úsměšek. Přidal jsem to, co jsi opomenul, četl mu Vrú v očích. Nebylo to špatné dílo, ale jeho poselství bylo chybné. A tak jsem ho opravil.

            Co na tom záleží? jako by Vrú slyšel svého pána. Co na tom záleží? Pán ho samolibě pozoroval. Prokázal jsi, že jsi mne hoden. Toto tělo brzy zhyne a ty poneseš mé Ghennungy. Všechny mé vzpomínky, mou moc. Staneme se jednou osobou. A pak budeme tesat kámen a Krásou se kochající povede naši ruku.

            Odér Chankriterkvího rozkládající se kůže byl slabě cítit až tam, kde stál Vrú. Pán umírá, ale neumře. Dokonce se ani moc nezmění. Vrú věděl, že jeho pět slaboučkých Ghennungů nebude mít šanci proti pánovým šestnácti. Jeho vzpomínky budou jen nezřetelným šepotem uprostřed mocného řevu. Některé Ghennungy mu možná vezmou, protože dvacet jedna Ghennungů je na tak mladé tělo příliš velká zátěž. Něco asi zůstane: patrně Vrúova pracovitost, jeho láska k texturám v kameni. Ale když si vzpomněl na to, jak Chankriterkví v kamenolomu uťal Nemajetnému hlavu, uslyšel šestnáct hlasitých a spokojených hlasů oproti možná třem slabým a vyděšeným.

            Měl by být rád. Jeho bohyní byla Krásou se kochající. Proč by se neměl radovat z toho, že největší bohosochař kmene Zbožných bude pracovat prostřednictvím jeho klepet, svalů a jeho tvořivosti? Co na tom záleží, že se jeho vzpomínky rozplynou? Pamatoval si sám sebe jako kňourající miminko v matčiných packách: byl jejich devátý, nechtěný syn. Pamatoval si, jak ji hladil po čele, když držela miminko v náručí a řekla: „Nezbude na něj žádné dědictví.“ „Něco už se najde,“ řekl tenkrát. „Možná by se mohl stát knězem. Dám mu jednoho ze svých Ghennungů.“ „Dej mu dva,“ řekla matka. Zamračil se na to křičící, neduživé mimino a pomyslel si: Dva? Takovému zakrslíkovi?

            Vrú přetrpěl potlesk diváků a odšoural se zpátky na své místo vedle Chankriterkvího. Jeho puch byl nesnesitelný.

            Z tohohle zakrslíka nikdy voják nebude, pomyslel si tehdy jeho otec.

            Raději bych byl Bezbožným, napadlo ho. Raději na místě zemřu, a to se vším všudy, než abych se stal Chankriterkvím.

 

***

 

„Nechť je vysloven Věštcův rozsudek, ať jej všichni slyší,“ oznámil vyvolávač. „Byl spáchán zločin zrady, kacířství a pokusu o zběhnutí k nepříteli. Tělo se ničím neprovinilo, a bude tedy ušetřeno. Je však uznáno nezpůsobilým nosit paměť. Budiž posláno do vyhnanství mezi Divoké. Šlechetný je Věštec.“

            Drželi ho, ale Vrú se nebránil. Byl schlíplý a celý zpocený. Podíval se na svou hruď. Bylo zvláštní nevidět tam Krásou se kochající. Připadal si zase jako dítě.

            Před očima mu vytanul pohled na Toho, jenž přijímá vše nové poté, co ho připravil o všechny Ghennungy. Že zabil boha? Kdepak – vždyť to byl falešný bůh, nestvůra!

            Lékař z jeho těla vytrhl jednoho Ghennunga. Sledoval, jak ho pálí na žhavém uhlí, jak se při tom Ghennung kroutí. Vydral ze sebe zvláštní, syčivý výkřik. Útroby se mu strachem nafoukly jako balón. Odebrali mu dalšího Ghennunga, tentokrát dědečkova. Jak vypadala jeho babička? Pamatoval si už jenom to, jak vypadala, když byla stará. Bylo to smutné, opravdu smutné. Určitě byla zamlada krásná. Copak to sám kolikrát neříkal?

            Vzali mu dalšího. Potřeboval boha. Boha, který by mu umožnil najít střed. Nedokázal však myslet na Krásou se kochající. Protože tu zradil. Myslel na Toho, jenž přijímá vše nové, boha oloupeného o vše, toužícího po naději. Ano, to je ono. Vzali mu dalšího Ghennunga. Vrú, pomyslel si. Jmenuju se Vrú. Sáhli po posledním Ghennungovi. Ten, jenž přijímá vše nové, postava ze zeleného kamene. Nesmíš zapomenout.

            Uprostřed nádvoří stálo zvíře. Vítr chladil, les voněl jarem. Určitě tam bude něco k ulovení. Drželi ho. Páchli jako jeho kmen, a tak na ně nezaútočil. Pustili ho.

            Rozhlédl se. Byl tam jeden hnusný, starý a smradlavý. Vypadal, že se buď zlobí nebo je smutný. Ostatní hrozivě mávali klepety a křičeli. Zasyčel na ně a ukázal klepeta. Ale byli v přesile. Dal se do běhu.

            Zamířil do lesa. Les voněl jarem. Něco tam uloví.

Překlad Bob Hýsek

 

***

 

Doslov Benjamina Rosenbauma:

V roce 1990, během studií v Itálii, jsem byl fascinován revolučními událostmi – bylo to poprvé kdy jsem byl skutečným svědkem právě probíhající historie. Vaše Sametová revoluce byla, uprostřed všeho toho zmatku, skutečně elegantní a ušlechtilá. „The Economist“ a „Il Manifesto“ se shodli v tom, že opravdu stojí za pozornost, navíc jsem chtěl vidět město Kafky a Kunderovy „Knihy smíchu a zapomnění“. Spolužák z Brna mi našel anglicky mluvící hostitelku.

A já se tedy vydal do Prahy.

Podle spolužákových pokynů jsem si to z velkého šedého pražského nádraží namířil futuristickou a krásnou podzemkou (mozaikové dlaždice, třpytící se bronz...) na předměstí.

Ozvalo se nějaké upozornění v češtině a všichni vystoupili, zvědavě na mě pokukovali skrze okna vlaku. Poté jsem odjel, sám, do velkého depa, v němž byli porůznu roztroušeny temné masivy ztichlých souprav. Světla zhasla a všude se rozprostřela tma.

Průvodčí, překvapený a trochu naštvaný, mě nakonec vyvedl ven. A tam, v prázdném, klenutém a rozlehlém prostoru vlakového depa, jsem potkal Sametovou revoluci. Socialisticky realistická socha hrdinného pracovníka podzemky, se vzdouvajícími se svaly na rukou, dvakrát tak vysoká než normální člověk, stála v pochmurné žulové póze uprostřed haly. Na hlavě měla zábavnou párty čepičku a v ruce plechovku od coly.

Našel jsem svou hostitelku a strávil týden v Praze: zamiloval jsem si drsné i radostné sochy a mlhou zahalené šedivé mosty a loutkáře a skláře tohoto kamenného, nevyzpytatelného shluku ulic; a potkal jsem ježky (pro Američany skoro kouzelná stvoření, i když vám možná připadají stejně otravní jako městské veverky) na trávníku zalitém Měsícem; tancoval jsem v klubech, kde se MTV dočkalo svého krátkého historického okamžiku v roli očividně čestného zvěstovatele hřejivé svobody.

Má hostitelka měla ctižádostivou studentskou touhu vybudovat obchodní impérium. Její skutečně zaměstnání bylo čistit světla kina naproti v ulici, zabralo jí to asi tak půl hodinky denně a vydělala si půlku doktorského platu; vydělala trojnásobek pronájmem svého městského bytu za tržní ceny, i když nájem byl pečlivě kontrolován. Zeptal jsem se jí, zda zná nějaké disidenty. Odpověděla, že samozřejmě, každý zná nějaké disidenty; být disidentem byla mírně trhlá životní volba ještě na její střední škole, něco jako být punkerem na té mé.

Každá společnost má své disidenty; povídka „Ten, jenž přijímá vše nové“ je právě o jednom takovém. Napsal jsem ji po dvouspánkovém deficitu první týden Clarion West workshopu roku 2001, a to pod dohledem Octavie Butlerové, která byla ten týden naším vyučujícím. Znal jsem ji jen z toho týdne, ale i tak ji teď moc postrádám; byla jedním z našich nejlepších disidentů. Povídka v sobě nese něco ze znepokojivé a rozčilující vzájemné závislosti mezi druhy přesně tak, jak o tom často psala. Vznikla díky přemítání o biologické symbióze a taky díky knize spisovatelských rad, která hlásala, že byste neměli psát příběhy pouze s mimozemšťany a bez lidských postav. Rád porušuji pravidla.

 

***

 

Benjamin (Micah) Rosenbaum (1969 - )

 

Američan, narozen 23. 8. 1969 v New Yorku, v roce 1991 dokončil studium počítačových věd a náboženství na univerzitě v Providence. Dnes se živí jako programátor, což je ostatně jeho stálé povolání, ať už to bylo v Silicon Valley, pro onlinové herní servery, Národní vědeckou nadaci nebo švýcarské banky (osm let žil ve švýcarském Bernu a Baselu a příští rok se tam bude stěhovat znovu). Dnes je jeho největší zálibou čtení a hraní si s dětmi, když může hraje také rugby a pozemní hokej. Do žánru vstoupil povídkou The Ant King: A California Fairy Tale (2001) v magazínu F&SF, kde vydal několik dalších povídek, z nichž nejznámější jsou Droplet (2002) a Start the Clock (2004, č. Pusťte hodiny-F&SF CZ 1/2006). Nevyhýbá se ani spolupráci s literárními servery jako jsou Strange Horizons a Infinite Matrix, dnes je autorem asi 25 kratších prací, z nichž lze uvést především tituly Embracing-the-New (Asimov's SF 2004-nom. Nebula, č. Ten, jenž přijímá vše nové-Trochu divné kusy 2/Laser-books 2006) a Biographical Notes to 'A Discourse on the Nature of Causality, with Air-Planes', by Benjamin Rosenbaum (All-Star Zeppelin Adventure Stories, eds. David Moles & Jay Lake 2004-nom. Hugo). Některé povídky shrnul do malonákladového a nepříliš rozsáhlého souboru Other Cities (2003), avšak na plnohodnotný soubor prozatím čeká. Právě pracuje na dvou románech, ten první je středoškolským příběhem patrně bez prvků fantastiky. Zajímavější je ten druhý s pracovním názvem Resilience (dosud nepublikováno). Odehrává se v milion let vzdálené budoucnosti a jeho vypravěčem je postava, která v mládí vyrůstala ve společnosti ústřední dvojice post-humánních protagonistů dříve jmenované povídky Droplet (ta by měla vyjít v české edici magazínu F&SF v průběhu roku 2007). Benjamin Rosenbaum je spolu s např. Christopherem Rowem a Davidem Molesem představitelem nové generace nadějných tvůrců moderní science fiction. Každý z nich teď musí tento statut potvrdit rozsáhlejším dílem, je tedy třeba trpělivě čekat, zda se zrodí nové hvězdy žánru vyžadující naší bedlivou pozornost.